Záměrně zamlčená nejdůležitěší pravda o českém národním obrození
Národní obrození, jenž formovali čeští vlastenci a národní buditelé je spajto se jmény jako jsou Josef Dobrovský a Josef Jungmann, ale i František Palacký, dramatik Josef Kajetán Tyl, básník Karel Hynek Mácha, spisovatelé Václav Kliment Klicpera, Prokop Chocholoušek a mnozí další. Dále pak Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a Karolina Světlá, ale i Karel Václav Raise i Alois Jirásek. K národnímu obrození patří i třeba Ottův slovník naučný i Slovník českoněmecký, a velký zájem veřejnosti tehdejší doby vzbudili i rukopisy Zelenohorský a Královédvorský a nebo vznik vydavatelství Václava Matěje Krameriuse. Smekáme v úctě na počiny těch, který češtinu oprášili a snažili se ji postavit na roveň tehdejšímu jazyku německému.
Jak udávají prameny, jednalo se o “proces formování moderního českého národa, který probíhal zhruba od poslední třetiny 18. století do poloviny 19. Století”. Češtinu bylo třeba šířit a rozvíjet slovník českoněmecký, byla vytvářena česká odborná terminologie a byly vědecky zpracovány české dějiny. A tady nastává ten problém, který mnozí jazykozpytci přehlédli.
Pod německým a pod rakousko-uherským vlivem a tlakem na nejen češtinu, ale i na slovany vůbec bylo na češtinu pohlíženo jako na druhořadý a nedostečný jazyk (s)prostých obyvatel, jako na něco podřadného, (s)prostého a hrubého. A tak se snažili o postavení jazyka českého na roveň jazyka německého. A zde je ten zakopaný pes. Zde přichází ten “klapkobřinkostroj” (klavír) a “čistonosoplena” (kapesník) abychom se německému jazyku vyrovnali.
To je však tou největší tragédií pro náš jazyk český, protože nemůžete, a nyní použiji příměr, nemůžete chtít po králi, aby se dorovnal sluhovi. Slovanské a praslovanské jazyky totiž nemusejí nic dohánět, neboť jsou to jazyky v celé evropě původní a naopak jazyk německý přebíral z jazyka českého, neboť jazyky germánské jsou ze značné části postaveny na jazycích slovanských, a nikoliv naopak, jak tzv.Vídeňská škola učí. Jazyk český německému jazyku není podřadný, ale jemu nadřazený. Jazyk český není druhořadý, ale prvořadý a to je ta jediná “maličkost”, kterou bych národním buditelům vytknul.
Úplně stejně třeba i údajně německé slovo der familie, familija, je ze složení slov sva-milija, tedy svoji-milí, naši-milí, tj., rodina. Sva-milija, časem vytratilo “S” a zůstalo va-milija, familija. Dle slovníků je výklad slova famílie velmi kostrbatý a údajně pochází z latinského famulus – sluha, z toho služebnictvo a z toho prý celá domácnost, tedy rodina. Jak vidno, takový výklad jde přímo proti etymologickému studiu slov a význam je tam násilně natlačen. Sloužící nejsou rodina. Takové přejímky, či lexikální výrazy k nám pak prý přišli z němčiny. Jenže rodina, jak jsme již zmínili, nejsou otroci či sloužící a tím domácnost cizích, ale vaši-milí.
Stejně i opět ryze české slovo povidla, německy Der powid(e)l. Podstatné jméno povidla, jak už z názvu opět slyšíme, pochází od slovesa vít, uvít, zavísti, zamotat, točit, míchat, tedy mícháním ovoce vznikají povidla tj.”ta, která se po-vidla” = zamíchala.
Tak i další slova jako pistole od píšťala, robot od robotování, tedy otrok a další. Je potřeba se již vymanit tomuto poněmeckému smýšlení a pochopit, že slovanské jazyky jsou původními, předgermánskými jazyky evropy.
Tedy vlastenci, obrozenci, buditelé, slované, nemusíme se snažit, že se čeština němčině vyrovná. Čeština jí totiž předchází.
